Norsko

7. 8. neděle

Údolí Čtyř vodopádů

První můj ranní dojem ze sebe sama v zrcadle byl ten, že je fakt hnusný, jak mám mastný vlasy. Doufám, že to nikoho moc nezajímalo, ale mě to strašilo celej den.

V plánu jsme měli projít si údolí Čtyř vodopádů. Vypravili jsme se Wagenem do Kinsarviku, což je nejbližší větší městečko směrem na sever od Lofthusu. Zaparkovali jsme za městem a dál už jsme šli pěšky.

Ani jsme netrekovali tak dlouho a už jsme byli u prvního vodopádu. Z plna hrdla jsme se kochali a už bychom to málem otočili zpátky, když v tom jsme viděli pár gerontoidních turistů, kteří šplhali vzhůru podél vodovodní trubky vedoucí do elektrárny vedle vodopádu. V Norsku je to vůbec samej vodní kraftverk. Ta cestička byla místy potok. Ono to je v Norsku nějaký těžký – jakmile voda objeví, že někde chybí kus porostu a jsou tam jen šutříky nebo skála, tak tam tudy začne téct. Moje nový Hi-Tec pohorky mě ovšem nezklamaly.

 

kraftverk první vodopád nebyl nic oproti těm ostatním náš výstup podél trubky

 

Trubka končila u jezíku, kde jsme se procházeli po plotnách a mohli jsme se ukochat k smrti. Bylo tam hodně borůvek a dokonce morušky. Ty vypadají jako žlutý ostružiny vyrostlý na vraním oku a chutnají jako hruškový povidla. Tady jsem se taky poprvé napila z ledovcový řeky Kinso; Jirka si u toho dokonce lehnul a pak šel celou cestu s mokrým tričkem.u prvního vodopádu... škoda že jsme měli pod mrakem

Ségra se kocháPokračovalo se nahoru po moc krásné stezce po skále, lesem, kde byly kameny porostlé mechem a stromy lišejníkem, kochátek bylo všude dost, aby bylo dobře vidět na údolí a dva vodopády. U každého vodopádu jsme si mysleli, že je už poslední, protože nebylo vidět za horizont. Medvěd s Klárou vzali čáru a všem nám utekli napřed.

Ke konci cesty už začalo jít do tuhýho, šlo se po plotnách, po kterých tekla voda a rostl na nich nacucaný kluzký mech, a navíc už jsme s Blankou skoro nemohly. Za cíl jsme si stanovili louku pod posledními vodopády. Posadili jsme se na skálu, posvačili vrcholovou prémii, pokochali se, vyfotili a pili výbornou ledovcovou vodu. Medvěd si ještě chtěl dát trip až na úplný vrchol, ale to my už ani náhodou.

Dolů se šlo po silnici. Ale nuda to nebyla. Scénik super a taky jsme měli o zábavu postaráno. Mámu bolely kolena, tak šla část cesty pozadu. Procházeli jsme kolem obrovskýho balvanu, a když jsme byli za ním, všimli jsme si, že z druhé strany je vidět, že je to viklan, skoro přes půlku objemu ve vzduchu nad propastí. A co neudělal Medvěd? Svlíknul se do slipů, vylezl na něj, bil se v prsa a cosi předváděl… Neidentifikovala jsem, co to měl představovat – jestli Tarzana neboMedvěd na viklanu Petra Kotvalda v klipu na Mumuland, ale byla to sranda… Hlavně on taky neviděl, že je ten šutr napůl ve vzduchu :-)

V Kinsarviku jsme se ještě zastavili podívat se na pláž a já, táta, Věra a ségra jsme si sundali boty a chladili si nateklé unavené nohy v ledovém moři. Povečeřeli jsme instantní krmivo poskládané z různých komponentů, jak řekl Jirka: „Polévka z pytlíku vyláká rektora z úkrytu.“ Blanička měla zase hlad, tak se dorazila jako chlapi slizem z medvědí konzervy od šunky. „Sliz – ten nikdy nejíš sám!“

Večer šel Jirka, já, Blanka, Terka a Medvěd na chvíli na molo zkusit chytit nějaký ryby. Medvěd „chytil“ dva mníky a Jirka mníka a velkou hnědou tresku. Věra nám pak na pánvi udělala kousek mníka z minulého dne a bylo to vý-bor-ný.

Další: Pondělí v Lofthusu

web&design Eliška 2005, údržba Yuhů 2008