V Norsku
fungují dvě oficiální spisovné norštiny – bokmål (rigsmål) a nynorsk
(landsmål). Liší se nepatrně, hlavně co se týče pravopisu, ale
častější je bokmål. Patří do severogermánské skupiny jazyků, je
docela podobná angličtině a němčině, takže pokud někdo ovládá tyto
dva jazyky, bude rozumět minimálně nápisům na cedulích nebo např. na
potravinách.
Nejstarší
norské písemné památky jsou psány runami, od 12. století se používá
latinka. V pozdějším středověku byla norština po spojení Norska
s Dánskem utlačována dánštinou, která fungovala jako úřední jazyk.
Po roce
1814, kdy bylo Norsko osamostatněno, vznikly výše zmiňované dvě
formy jazyka. Bokmål vznikla z řeči vyšších vrstev, je spíše
odvozena z dánštiny. Nynorsk byla vytvořena uměle I. Aasenem v roce
1853 na základě norských nářečí. V roce 1885 byly obě formy
uzákoněny jako úřední.
Speciální
znaky, s jakými se v češtině nesetkáte: å [čte se asi jako ó],
ø [čte se asi jako ö - uzavřené e]
Na severu v
Laponsku žije národ Sámů, který má vlastní jazyk. Když Sámové
hledali znaky pro psanou podobu svého jazyka, vypůjčili si některé
z češtiny (č, š – čtou se stejně).